1	"Příběhy bezpráví". Během listopadu roku 2005 a potom znovu koncem roku 2007 uveřejnily Lidové Noviny přes dvacet článků pod touto rubrikou. Dodnes je to mnoho popisů životů mučených lidí. Mužů a žen, kteří se aktivně zapojili do odboje anebo si pouze svojí činností a svým životem komunisty znepřátelily.
2	Procesy jako tragické divadlo KSČ začala po únoru 1948 likvidovat své odpůrce. Za smyšlená provinění byly tisíce lidí odsuzovány až na doživotí a 241 dokonce k smrti. V roce 1949 poslal soud na smrt hrdinu 2. světové války generála Heliodora Píku. Žalobce Vaš a spol. sepsali dokumenty, které ho "usvědčovaly" z velezrady. Po procesu s představiteli nekomunistických stran (1950) byla oběšena Milada Horáková. Dalšímu procesu s církevními představiteli předcházel tzv. číhošťský zázrak (1950). StB zatkla kněze Josefa Toufara kvůli "podvodu" s pohybujícím se křížem v kostele. Kněz po brutálních výsleších zemřel. Režim se postupně vypořádal také s vojáky, kulaky, se sportovci a později i se soudruhy z vlastních řad (proces s Rudolfem Slánským).
3	Ponížit mukla byl stranický úkol Po válce založil oddíl hluchoněmých skautů Tetřevi. Po zákazu činnosti Junáka v roce 1948 vedl své skauty v ilegalitě. Tou dobou už ale jeho činnost bedlivě monitorovala komunistická Stání bezpečnost. V roce 1951 ho zatkli a v jednom z velkých procesů odsoudili za velezradu, vyzvědačství a za výchovu mládeže v "nedemokratickém duchu" k patnácti letům vězení. Vystřídal osmnáct lágrů a věznic. Po deseti letech za ostnatými drátem přijel 11. května 1960 vlakem z Opavy v osm hodin večer domů. "Vypil jsem pět kafí a do pěti do rána jsme s rodiči vykládali," vzpomíná na první okamžiky po příjezdu. Rodičům se vrátil jejich šestatřicetiletý syn. Vážil 57 kilogramů.
4	Vězení a lágr - Bubníkovy univerzity V březnu roku 1950 měli zlatí hokejoví hoši odletět do Londýna obhájit rok starý titul ze Stockholmu. Anglické velvyslanectví ale údajně nestihlo připravit víza.Když bylo definitivně jisté, že se nikam nepoletí, zamířili sportovci do hospůdky U Herclíků. Posíleni alkoholem začali nadávat na režim. Vzápětí už vedle u stolů čekali tajní... Pozavírali celý tým a hospodského k tomu.Augustin Bubník líčí výslechy, bití, mučení, ponižování, které prožíval v takzvaném domečku na Hradčanech, kde zatčené vyslýchal sadistický dozorce Pergl zvaný Suchá lípa. "Sedm týdnů s námi zacházeli jak s dobytkem. Chtěli z nás vynutit, vymlátit, vymačkat přiznání. Nikdy jste nevěděla, jestli vás nezastřelí nebo neumlátí k smrti." Soud se konal s vyloučením veřejnosti. Dvacetiletý Gustav dostal 14 let - za špionáž, velezradu a rozvracení socialistického zřízení. "Pořád jsme si mysleli, že to není možný, že je to nějaká fraška. Přece Češi nezavřou svoje hrdiny!" vypráví Augustin Bubník. "Na Borech nás zavřeli na speciální oddělení s generály, starosty, prostě s elitou. Říkalo se tomu Kreml," směje se Bubník. "Každou neděli někdo vyprávěl svůj životní příběh. To pro mne byla první životní univerzita. A lágr byl mojí druhou životní univerzitou. Vězení bylo kruté, v lágru to bylo lepší.
5	Odměnou za boj proti Hitlerovi byl lágr Jako příslušník nekomunistického odboje se stal nepohodlným. Nejprve na univerzitě, kde studoval angličtinu a tělovýchovu. Před „akčním výborem“ předseda výboru suše oznámil, že „gentlemani z Královského letectva nám tady študují a zabírají místo dělnickým kádrům“, a dal o vyloučení Jana Wienera a dalšího letce RAF hlasovat. Proti se nezvedla jediná ruka. Další úder dělnických kádrů přišel vzápětí - lágr. Zatkli ho na jazykové škole, kde učil. Nejprve dostal výpověď za protistátní činnost a protilidový postoj, pak mu muži v „kožených kabátech a rádiovkách, což byla tehdejší móda tajných“ nasadili pouta a odvezli do tábora Červený újezd u Kladna. Z válečného hrdiny se stal na pět a půl roku nedobrovolný struskař na vysoké peci v huti Koněv. Bez soudního procesu. „Většina z nás tam nebyla odsouzena,“ upozorňuje pan Wiener. V táboře ho zastihla smrt Stalina. Po sovětském vůdci přišel na řadu jeho místní učedník Gottwlad, pak přišlo „tání“ a s ním pro Jana Wienera i svoboda. Válečný letec a bývalý mukl však už neviděl důvod, proč zůstávat v zemi, kde ho uvěznili za to, že za ni bojoval. Odešel i s rodinou (s třetí manželkou a dětmi z prvního manželství) za oceán. Krátce se živil manuálně (krmil bizony), pak učil. Dnes do Česka zaskočí přednášet americkým studentům dějiny střední Evropy - jezdí s nimi do Terezína, do Lidic, ukazuje pamětní místa v Praze.
6	Letci Nejostudnější kapitolu napsali komunističtí tyrani v případě těch svých obětí, které riskovaly životy v boji proti nacistické hrůzovládě. Pokud zůstaneme u letců, bylo jich podle odhadů historika Zdeňka Těšínského uvězněno či zavražděno 247, 126 z nich sloužilo u RAF. Československá poválečná ani světová vyznamenání nic neznamenala, řada letců byla uvězněna bez soudu. Když už je neuvěznili, alespoň je degradovali a odsoudili je i jejich manželky k podřadným povoláním. Před takovým osudem uprchlo do zahraničí celkem 450 československých letců, kteří bojovali na frontách druhé světové války.
7	„Ten třetí“ od bratrů Mašínů „Snažili jsme se bojovat proti tomu zlu. A mysleli jsme si, že se lidé přidají.“ Když se ani pět let po „vítězném únoru“ nikdo nepřidal, rozhodli se uprchnout. Cesta do americké zóny Berlína trvala měsíc, vedla přes východní Německo a pětice štvanců (vedle Mašínů a Paumera utíkali další dva členové skupiny Václav Švéda a Zbyněk Janata) několikrát málem podlehla pětadvacetitisícové armádě pronásledovatelů. Švédu s Janatou dopadli a později doma popravili, bratři a „ten třetí“, přestože byl postřelen do břicha, uspěli. „Josef mě vlastně zachránil, šplouchalo mi v břiše a měl jsem toho už plné zuby, tak jsem si chtěl jen trochu odpočinout, ale on mě donutil jít dál,“ vypravuje. Trojice potom sloužila v americké armádě, chtěla se vrátit domů a bojovat proti komunismu. Nedočkali se a následujících čtyřicet let prožili v americkém civilu.
8	Smrtící hranice V únoru 1948 přestaly platit cestovní pasy. Desetitisíce lidí se ale rozhodly odejít na Západ. Československo tak opouštěli ilegálně, různými způsoby. Po únoru 1948 emigrovalo 150 000 až 200 000 lidí. Pohraniční stráž jich 174 zastřelila (posledního v roce 1985). V dubnu 1951 byla hranice se západním Německem a Rakouskem obehnána drátěným zátarasem. Byl do něj pouštěn elektrický proud o napětí 3000 - 5000 V. V drátech zahynulo 88 lidí. Po řadě protestů ze zahraničí stráž do zátarasů proud od roku 1965 nepouštěla.
9	Šel jsem k soudu smířen se smrtí V roce 1951 pozatýkala StB kroužky mladých křesťanů. Soudili je ve veřejném monstrprocesu. „Můj proces byla komedie, která měla 1500 diváků. Bylo jasné, že nejde o to, zachránit si krk před oprátkou, ale nedat se jim do služby. Šel jsem tam s vědomím, že mohu být odsouzen k smrti. Byl jsem připravený. V dějinách církve jsou takoví lidé nazývání mučedníky. Lidé, kteří nezradili, nestali se hmotou, ale zůstali lidmi, kteří vsadili na něco velkého a ručí za to životem i smrtí.“ Oto Mádr dostal doživotí. „I v kriminále se dalo duchovně žít. Žádná nuda. Přes kriminály se připravovala budoucnost, ve vězeních byla zdravá část národa, na politické vězně byl spoleh, hodnotí svůj pobyt v kriminále.“ Z vězení Oto Mádra pustili v roce 1966, po patnácti letech, jednom měsíci a třech dnech. „Oblékl jsem si civilní šat, prošel jsem kolem nevrlého zástupce velitele a vyšel jsem z valdické věznice. Vydal jsem se nádhernou lipovou alejí do Jičína.“V té době začínaly tát sněhy. A přišlo „jaro“.
10	Akce K - proti církvi KSČ chtěla od počátku přeměnit církev v poslušný nástroj moci. Prohlášení loajality po ní ale požadovala neúspěšně. Státní aparát zasahoval proti katolickým školám, spolkům a tisku. Po roce 1949 začali komunisté likvidovat kláštery v tzv. Akci K. Do centralizačních klášterů převezli 2376 mnichů. Poté začala likvidace 720 ženských klášterů a internace 10 tisíc řeholnic. Akci předcházely procesy s představiteli řádů. StB pronásledovala i křesťanskou mládež a omezovala církevní vzdělání.
11	Převáděl lidi prchající před komunisty František Zahrádka se narodil v Děčíně, ale s rodinou žil v Českých Budějovicích. Na jaře roku 1949 s kamarády z 10. skautského oddílu tiskli a rozšiřovali protikomunistické letáky a převáděli lidi přes státní hranici. „Šumavu jsme znali dokonale, tak jsme to chtěli využít k něčemu užitečnýmu,“ vzpomíná dnes Zahrádka, který během půl roku převedl jedenáct lidí. František Zahrádka byl zatcen odsouzen na dvacet let. Zápotocký v roce 1956 vyslyšel žádost jeho matky a trest Františkovi snížil na třináct roků. Dnes František Zahrádka spravuje Muzeum 3. odboje v Příbrami, zpracovává zde historii československých lágrů. „Muzeum založil historik Jiří Majer. Nemám maturitu, ale pod jeho vedením jsem za těch 15 let vlastně vystudoval historii. A nakonec jsem se muzea ujal.“ Jako odborný konzultant spolupracoval na řadě filmů s tematikou lágrů, např. Zdivočelá země, Uniforma, Bumerang.
12	Muzeum třetího odboje Třetí odboj byl vzdorem proti komunistické totalitě v letech 1948 - 1989. Měl různé podoby, své hrdiny a své oběti. Nejucelenější sbírka fotografií, výpovědí, výstřižků, dokumentů a nejrůznějších vzpomínek konkrétních lidí na „třetí odboj“ je v Příbrami. Podle svých zakladatelů a správců má být mementem pro budoucnost a památníkem „mravní odvahy a statečnosti desetitisíců těch, kteří se podíleli na hnutí odporu“. Muzeum 3. odboje Na Příkopech 106 - Zámeček, Příbram Telefon: 318 628 606 Út - Ne: 10.00 - 16.00
13	Život s cejchem dcery "nepřítele státu" Mezi její nejsmutnější zážitky patří návštěvy ve vězení. Povolení dostal vždy jen jeden ze sourozenců. Na 15 minut jednou za půl roku. "Nestihli jsme si skoro nic říct, hrdlo bylo stažené, srdce sevřené. A to jsme urazili 400 km. Matka se třemi dětmi zůstala bez prostředků. Starala se i o staré rodiče. Veškerý rodinný majetek jim zabavili, ve vlastním domě museli platit nájem. "Maminku nechtěli nikde zaměstnat, jen v kravíně. Pak se za ni přimluvila jedna soudružka, a tak dostala místo v kanceláři." Bratr nesměl po prázdninách pokračovat ve studiu na gymnáziu. Dostal na výběr mezi zednickým a koželužským učilištěm. Studovat zakázali i Mariině sestře. Nejmladší Marie šla na střední školu až v roce 1956, kdy došlo v Maďarsku k pokusu o převrat a komunisté chvíli nevěděli, co se bude dít dál. Díky tomu se dostala na pedagogickou školu. Stigma "dcery nepřítele státu" si ale nesla celý život. "Ještě v roce 1983 se jeden nadřízený dotazoval, jak je možné, že dělá ředitelku školky, když má ,takový' původ." Otce pustili v roce 1960 na amnestii.
14	Charta je závazek na celý život Bylo jí 34 let když podepsala Chartu 77. Chartu Angelika Hanauerová chápe jako závazek na celý život. „Měla určité mravní a duchovní momenty, nebyla to záležitost prvoplánově politická, to z ní udělal režim. Chartisté se pak zapojili do dalších iniciativ a většina z těch, které znám, hájí její myšlenky dodnes.“ Jména signatářů se zveřejňovala na Hlasu Ameriky a na Svobodné Evropě. „SNB šla nejdřív po těch nejexponovanějších. Ty vyváželi za Prahu, tloukli a zavírali, později se je snažili vypudit ze země. Po nás ostatních nešli tak tvrdě, ale také důsledně. Ale nikdy mi neublížili fyzicky. Psychicky zastrašovali, brali si i vzorky mého psacího stroje, hrabali se v papírech doma, vyptávali se u sousedů, navštěvovali zaměstnavatele s příkazem vzít práci a snažili se nás s mámou vyhodit z bytu.“ „Jestli jsem mohla být nějak důležitá nebo užitečná, tak tím, že jsem mohla být objektem, na který se soustředí, zatímco někdo jiný tak bude moct volněji pracovat,“ vysvětluje. „Na začátku 80. let mi nutili vystěhovalecký pas s tím, že se o mě v zahraničí postarají po finanční stránce. To mě k smrti urazilo a začala jsem křičet, že to je nabídka ke spolupráci, a to že nikdy.
15	Písemné protesty V době normalizace 70. a 80. let o sobě odpůrci režimu dali vědět především prostřednictvím svých podpisů pod několika texty. * Manifest 2000 slov Text formuloval spisovatel Ludvík Vaculík a byl zveřejněn 27. června 1968 v Literárních listech. Požadoval prohloubení reformně demokratizačního procesu zahájeného v lednu 1968. Podepsala se pod něj řada významných osobností, mj. Alfréd Radok, Rudolf Hrušínský, Jan Werich, Otto Wichterle. Manifest měl silnou podporu veřejnosti. V době normalizace byla většina signatářů perzekuována (někteří podpis odvolali). * Charta 77 Spojení názorově nesourodých skupin občanů, kteří nesouhlasili s represivním postupem moci proti undergroundové skupině Plastic People v roce 1976, vedlo ke vzniku Charty 77. U zrodu textu stáli mj. Jiří Hájek, Václav Havel, Zdeněk Mlynář a Jan Patočka. Poukazovali na to, že v Helsinkách Československem podepsané pakty o občanských a politických právech se zde nedodržují. Postupně se shromáždilo 1898 podpisů. * Několik vět Tento text vnikl v roce 1989. Požadoval propuštění politických vězňů, konec omezování svobody shromažďovací a ukončení pronásledování nezávislých iniciativ, svobodu médií.
16	Z hrdého „sedlák“ ponižující „kulak“ Tvrdému vězení v plzeňských Borech a brutálnímu mlácení předcházel soud, kde byl ke jménu Raimund Musil přiřazen rozsudek šestnácti let těžkého žaláře za vlastizradu a protistátní činnost. „Oddechli jsme si, byli jsme šťastní,“ vzpomíná na otcův soud. „Báli jsme se, že dostane trest smrti.“ Raimund Musil starší odešel za mříže jako zdravý silný dvaapadesátiletý muž - a v lednu 1952 ho rodina pohřbila. Oficiální zpráva zněla, že zemřel na selhání srdce, pan Musil dnes ovšem na základě zpráv od tatínkových spoluvězňů ví, že byl ubit k smrti. Za dobu vězení viděl otce jen jednou, návštěva trvala deset minut a bachaři při ní zapisovali, o čem se vedla řeč. Majetek „vlastizrádce“ propadl státu. Z hospodářstvích Musilových se stal Státní statek Oseva a v příkazu k vystěhování bylo povoleno odnést si cokoliv, ovšem bez použití dopravního prostředku. Jen ztěžka vzdychne, když si vzpomene na pocit zmaru a hořkosti, který zažíval, když viděl, jak statek, k jehož zvelebování byl vychovávaný, v „rukou lidu“ chátrá.
17	Jak postupovalo znárodňování První vlna znárodnění proběhla hned po válce. Benešovými dekrety byl zkonfiskován majetek Němců, Maďarů a kolaborantů a posléze jejich půda. Do rukou státu přešel průmysl, banky a v ostatních odvětvích podniky nad 500 zaměstnanců, v některých případech nad 150. Ačkoli komunisté ve volbách v roce 1946 slibovali podporu malému a střednímu podnikání a ještě i ústava přijatá v květnu 1948 zachovává právo na soukromé vlastnictví podniků do 50 zaměstnanců, po nástupu k moci hodili sliby do koše a znárodněny byly všechny zbývající firmy. Tím se Československo stalo raritou i v regionu - ani Polsko či Maďarsko zcela nevymýtily drobné podnikání. Po podnicích byla zkonfiskována půda, vesnici postihla „kolektivizace“. Komunisté vysídlovali rolníky, nejčastěji „vesnické boháče“. Tyto represe postihly celkem 1629 farmářů. Protože museli odejít i s rodinami, celkem bylo postiženo odhadem asi pět tisíc lidí.
18	"Člověk má povinnost postavit se totalitě" Měsíc před svým zatčením zatkla policie jejího budoucího muže, několik dní po ní putoval za mříže její otec. Byla odsouzena na třináct let za velezradu a špionáž. Trest jí začal v korekci pankrácké věznice - v temné kobce bez slamníku a s polovičními příděly jídla. Prošla pracovními tábory v Kladně, Jilemnici a Varnsdorfu, po smrti Stalina a Gottwalda byly ženy s tresty vyššími než deset let přesunuty do věznic. "Jsem bytostná optimistka, to mi pomohlo přežít. A víra - k víře si ve vězení našli cestu i ateisté," říká Hana Truncová. "S ostatními vězeňkyněmi jsme byly jedna rodina - byly jsme si navzájem matkou, sestrou, ošetřovatelkou, psycholožkou, rádkyní i utěšovatelkou." Přátelství navázaná ve vězení vydržela mnoho dalších let Nakonec strávila ve vězení (kde jí, jak říká, ukradli kus života) devět let a dalších osm žila venku v podmínce a se stigmatem politické vězeňkyně. "Náš návrat byl prověrkou přátel - jistě museli riskovat, zvládnout strach, který byl zakódovaný politickým systémem." Díky tomu, že poznala totalitu zblízka, pochopila její mechanismy a to, že právě strach je nejdůležitější potravou totality: "Dav, který se bojí, skloní hlavu a myslí jen na sebe a svoje blaho. Když mají lidé strach, můžete s nimi dělat cokoliv."
19	Na své trýznitele jsem pak ani neplivl
20	Vězněna za pouhou myšlenku Do vazby byla vzata dva měsíce po svatbě, již těhotná. Její rodina psala nejrůznějším institucím dopisy, ve kterých se snažila situaci vysvětlit. Měli strach o její zdraví i o zdraví dítěte, které čekala. I na Martu Gottwaldovou se obratili: „Poněvadž nikde jinde nevidím pomoci ani vysvobození, odhodlávám se prositi Vás, vážená paní presidentová, abyste svou laskavou přímluvou …“ Nic ovšem nepomohlo, naopak – soud vynesl velmi tvrdý rozsudek. Státní soud v Brně odsoudil D. Konárkovou 24. května 1950 za trestný čin velezrady a vyzvědačství k patnácti letům těžkého žaláře, k peněžitému trestu dvaceti tisíc korun, ke konfiskaci jmění a k ztrátě čestných občanských práv na deset let. Ve vězení se jí narodila holčička, která byla svěřena do výchovy manžela a jeho matky.
21	Americký záškodník Krajský soud v Ústí nad Labem Annu Kvášovou v únoru 1954 soudil za to, že ačkoliv věděla o manželově protistátní činnosti, neoznámila ji, stejně tak jako skutečnost, že se v jejich bytě scházely „protistátní živly“. Přitížil jí rovněž fakt, že v letech 1945–1948 byla okresní funkcionářkou národně socialistické strany. „Jako manželka obchodníka a autodopravce sdílela nepřátelský poměr Aloise Kváše k lidově demokratickému zřízení, zvláště když její živnost byla zlikvidována a obviněná si musila nalézti zaměstnání a to jako řidička ČSAD,“ stojí v rozsudku, kterým byla za trestný čin velezrady poslána do vězení na čtyři roky, na tři roky ztratila čestná občanská práva a byl jí zkonfiskován majetek. V té době už byl uvězněn i její manžel. Prošla věznicemi v Litoměřicích a v Mladé Boleslavi, část trestu strávila také v obávaném nápravněpracovním táboře v slovenských Želiezovcích. Anna Kvášová byla propuštěna na svobodu v březnu roku 1957.
22	Antonie Kleinerová dostala doživotí Od roku 1937 pracovala A. Kleinerová na ministerstvu sociální péče a v té době poznala mimo jiné Miladu Horákovou. Po vypuknutí druhé světové války se manželé Kleinerovi zapojili do protinacistického odboje a v roce 1941 je oba zatklo gestapo. Josefa Kleinera popravili v koncentračním táboře Mauthausen v dubnu 1942, Antonie byla vězněna v koncentračním táboře Ravensbrück a v ženské trestnici Noisdorf. Po druhé světové válce vstoupila Antonie Kleinerová do Čs. strany národně socialistické a byla za ni zvolena do ústavodárného Národního shromáždění. V roce 1949 byla podobně jako řada předních funkcionářů strany národně socialistické na základě lží, nepravd a polopravd zatčena Státní bezpečností a v monstrprocesu proti Miladě Horákové a dalším v červnu roku 1950 odsouzena na doživotí. Po odsouzení prošla věznicemi ve Znojmě, Kutné Hoře, v Praze Pankráci, Chrudimi a v nápravněpracovním táboře Pardubice. Společně s dalšími politickými vězeňkyněmi tam iniciovala v roce 1954 hladovku, za což byla kázeňsky potrestána. Doživotní trest jí byl v roce 1955 zmírněn na dvacet pět let. Antonie Kleinerová byla propuštěna na amnestii 10. května 1960.
23	….smutné, velice smutné, že ano. Okopíroval a upravil z LN Dalibor S.