1	Příběhy železné opony Kdo zabíjel a nutil zabíjet na přísně střežené hranici komunistického Československa? Důmyslná, nelidská, absurdní. Tak vypadala železná opona, která krátce po komunistickém puči v únoru 1948 začala vyrůstat na hranici mezi bolševickým táborem a demokratickým světem. Systém drátů s elektřinou, zátarasů a nášlapných min má na svědomí stovky životů. Nejen těch, kteří se pokoušeli dostat "na druhou stranu", ale i těch, kteří se zbraní v ruce střežili "výdobytky gottwaldovského socialismu". http://www.idnes.cz/
2
3
4	Stěnu smrti na hranicích vytvořil krutý Hlavačka Kariéra Hlavačky byla pro komunistický režim ukázková. Hlavačka měl pověst konfidenta gestapa, a když velel vyšetřovatelům StB v Uherském Hradišti, nechal zavést novinku - speciální elektrický mučicí přístroj. Bylo to příliš brutální i na tehdejší dobu, a tak za to byl Hlavačka svérázně potrestán: poslali jej na studia do Sovětského svazu. Pak působil jako velitel Pohraniční stráže v hodnosti generálmajora a dotáhl to až na náměstka ministra vnitra. Hlavačka byl velmi snaživý - vymýšlel různá zlepšení, jak pomocí technických prostředků železnou oponu zdokonalit samozřejmě za cenu mrtvých či zraněných. Hlavačka nebyl nikdy souzen ani potrestán za elektrické zátarasy, ani za minová pole, ani za mučení vězňů v Uherském Hradišti. Hlavačka zemřel v roku 2005 v Praze. Dožil se 94. let.
5	Letec Mikš chtěl uletět s kulkou v zádech Mikš měl jediné přání - dostat se na Západ a létat, protože doma by mu to komunistický režim nedovolil. Ukázalo se, že letiště v Chocni, kde chtěli vzít dvě letadla, bylo hlídané. Lépe než čekali. Dva příslušníky SNB sice zneškodnili, ale nepříliš dobře. Jeden z nich se dostal z pout dřív, než stačili odletět. Příslušník Bernard zastřelil jeho kolegu Vlastíka Klenovského a Hedu Prokopovou. Mikš cítil, že příští kulka bude pro něj a skrčil se. Měl štěstí - nebyl ještě připoutaný. Kulka ho nezabila, "jen" těžce zranila. Když se příslušník ztratil, chtěl přesto uletět. Se dvěma mrtvolami a kulkou v těle. Ukázalo se, že to nedokáže. A do druhého letadla se nevešel. Nebylo čeho litovat, druhé letadlo s jeho kamarády havarovalo a zřítilo se u Sušice. Akce skončila fiaskem. Mikše bude místo létání čekat třináct let za ostnatým drátem v komunistickém vězení. Rehabilitace se dočkal až po pádu komunismu. Senát Otakara Motejla rozhodl, že všechny odsuzující verdikty se ruší. Mikš byl nevinen, ve vězení seděl protiprávně, čest mu byla vrácena. "Obvinění byli soudy označeni za nepřátele lidově demokratického zřízení, ač pro takové závěry neexistovaly žádné objektivní důkazy. Nebyla vyvrácena ani jejich obhajoba, že chtěli republiku opustit jen pro to, že jim bylo znemožněno studium a tím i povolání, které si zvolili a v němž spatřovali smysl života."
6	Herečku Jiřinu Štěpničkovou dostala za mříže nastražená past Přítel Eugen Hoffman vyzvedl Jiřinu Štěpničkovou v sobotu po představení. Štěpničková měla ten večer s sebou i malého Jirku. Hoffman ho měl podle dohody přes hranice nést. Ve skupině byla ještě Daňhová, která Jiřinu Štěpničkovou seznámila s převaděčem a potom ještě jeden muž. Ti měli nést jejich obě děti. Skupinka vystoupila na smluvené zastávce Škviřín. Na nástupišti čekal převaděč Jiří. Jiří rozhodl, že půjdou třikrát pět kilometrů. Rychlou chůzi střídaly vleklé pauzy. Malému Jirkovi se zdálo, že cesta trvá týden. Najednou začala Drahuška, dcerka Daňhové, plakat. Daňhová se i s dítětem vrátila. Ostatní šli dál. Objevil se potok, za ním louka a na obzoru dřevěná bouda. Jiří zavelel běžet a… zmizel. Pak se ozvala střelba. "Pětadvacátého jsem slyšela hlášení na Svobodné Evropě, že Jiřinu dostali. Pro mě přišli za pár dní," vybavuje si Daňhová. Proces, na který Jiřina Štěpničková čekala v pankrácké věznici až do 2. prosince 1952, trval pouhé dva dny. Ve své režii ho měl obávaný soudce Rudý, přezdívaný Rudý kat. "Jiřina dostala 15 let, já čtrnáct," říká Daňhová. Jiřina Štěpničková strávila v pardubické věznici necelých deset let. Po mnoha žádostech o milost, které střídavě sepisovala její sestra a někteří kolegové , byla podmínečně propuštěna v roce 1960. Dva měsíce před prezidentskou amnestií.
7	Akce: Generální prevence. Pohlaváři ji naplánovali tak, že z každého oboru je třeba vybrat alespoň jednoho představitele a toho předhodit lidu. Předhazovaní nejsou dopředu přesně známí. Nehledá se pachatel nějakého činu, ale hledá se osoba, pro kterou má být později nalezen i čin, který by jí byl přiřčen. A na koho akce dolehla? Za politiku: Milada Horáková, Rudolf Slánský Za občanské organizace: Dvě početné skupiny skautů Za věřící: průřez katolickou církví i církví dalších Za kulturu: Jiřina Štěpničková Celou provokaci, či lépe řečeno past, dostal na starosti agent StB Jiří. Měl vytvořit "skupinu" pro 22. říjen 1951.
8	Dva jezdci přes železnou oponu drze procválali Byl podzim 1965, Bodlák chtěl uprchnout před Mikulášem. Potom na Vánoce. Nakonec utíkali v lednu. Odjížděli nad ránem vozem na objednávku klubu až ke hranicím. Předstírali filmování. Počasí bylo příšerné - pořád hustě sněžilo. Za Domažlicemi u rybníka přečkali den v převlékacích kabinách. Večer vyrazili. Najednou se za nimi objevil vojenský vůz s pohraničníky; šoférem a dvouma důstojníky. "Zasalutovali jsme. Viděl jsem, že šofér taky salutuje, a také jsem viděl, že něco říkal dozadu," popisuje Říhánek. Nevěděl, že je zachránily ušanky na hlavách. Ze silnice se dostali na železniční trať, která vede na Západ, a v místě, kde prochází oponou, byla "díra". Projeli kolem několika hlídek, pohraničníci je nechali. Pak uviděli Žželeznou oponu a na ní elektrické izolátory. A siluetu vojáka se samopalem. "Stůj! Heslo!" zavolal pohraničník. Říhánek zareagoval: "Soudruhu, kde máte kolegu?" "Bylo vám řečeno, že kapitán Jakoubek jede na kontrolu?" Voják byl evidentně zmaten. "Jeli jsme opatrně dál a zahnuli doleva, do Německa." Museli ovšem z železničního náspu. Čekal je hluboký sníh, potok a svah. "Kůň zahrabal, nemohl se dostat do svahu. Skoro se zastavil. Popohnal jsem ho a na poslední chvíli překonal svah." vypráví Říhánek. Spěchali dál. Byli sice za hranicí, ale potřebovali pryč od opony. Za nimi bylo slyšet vybuchující světlice a bouřlivý ohňostroj.
9	StB připravila rodinu o vlast, občanství i majetek Když Čeřovští opouštěli svou vlast, nebyli už vlastně ani občany Československa. Místo pasu dostali průkaz a na něm stálo, že rodák z východních Čech ing. Čeřovský je "neurčené státní příslušnosti, přechodně se zdržující v Československé socialistické republice". V té době však měl za sebou vězení, šikanování, účelově vypouštěné pomluvy, sledování kamerou i odposlechy v bytě. Vypadalo to, že na tom sotva může být hůře. Jenže mohl. Byl bývalý voják z povolání a StB mu vyhrožovala obviněním z vyzvědačství, což by znamenalo vězení na deset až patnáct let. Takže nakonec kývl. Až do pádu komunismu pracovali pro Svobodnou Evropu v Mnichově a pro Hlas Ameriky. Dnes manželé Čeřovští žijí sice v Česku, ale do svého domova se nevrátili. Jejich dům, kterého se před odjezdem museli zbavit, už dávno obývá někdo jiný. Po jejich odchodu ho získal spolupracovník tajné policie.
10	Josef Bryks chtěl do Anglie, zemřel v Jáchymově "Vraťte knihy", bylo smluvené heslo skupiny bývalých vojáků, kteří se pokoušeli dostat na Západ. 2. května 1948 Brykse zatkli. "Byl jsem zajištěn v bytě v Olomouci pro podezření z příprav k útěku do zahraničí. Protože jsem měl manželku anglického původu, měl jsem jediný zájem dostat se do zahraničí, abych si tam poctivou prací mohl vybudovat nový domov." psal Bryks v jednom z mnoha životopisů, které museli v komunistických kriminálech smolit nešťastní vězni, aby se tak kriticky zamýšleli nad vlastní minulostí. "Josef Bryks byl hrozně tvrdý. Sám k sobě. Bylo v něm cosi nezlomného. V Leopoldově válčil s dozorci, držel hladovku, chtěl do jiné trestnice. Dávali ho do korekce, ale nepřestal. Nakonec ho poslali do Jáchymova, snad aby od něho měli pokoj," řekne později jeho kolega (z britského letectva i z československého vězení) Josef Šišpera. Komunisté se mu mstí: nedovolí, aby peníze vydělané při těžbě uranu posílal své dceři do Anglie. Nakonec hrdina filmu Srdce v zajetí umře téměř symbolicky: 12. srpna 1957 mu ve vězeňské nemocnici uranového dolu Rovnost pukne srdce.
11
12	Na tatrovce projelo přes dráty za svobodou sedm lidí Na útěku se domluvili Měrka s Králíčkem a Staškem. Znali se už z komunistického koncentračního tábora a v zemi ovládané jedinou ideologií už déle žít nechtěli. Útěk přes železnou oponu však plánovali pečlivě. V té době byly ještě na oponě elektrické zátarasy a šlo tam samozřejmě o život. Takže tatrovku, s níž jezdil Josef Měrka, na to připravili. Dopředu přidělali břit, který měl proříznout dráty. Korbu, krytou plachtou, ochránili ocelovými pláty. Stejně tak pečlivě bylo vybráno i místo útěku - u Českých Velenic, mezi jižními Čechami a rakouskou oblastí zvanou Waldviertl. Jeden tamní obyvatel jim poradil cestu.Sice je kontrolovali pohraničníci, ale než se stačili vzpamatovat, tatra se rozjela a prorazila železnou oponu "Rozjeli jsme se a já se zezadu díval na tu pohraniční stanici. Viděl jsem vojáky s automaty, jak za námi hledí," vzpomíná Králíček.
13
14	Ortel smrti nad pohraničníkem vyřkla sama KSČ Voják z povolání a příslušník pohraničního vojska Alois Jeřábek se v roce 1953 pokusil o útěk do Rakouska. Byl však na cizím území postřelen, odvlečen zpět do Československa a ve velkém zinscenovaném procesu byl odsouzen k trestu smrti. Z podílu na justiční vraždě četaře Jeřábka je podezřelý i bývalý komunistický prokurátor Ján Pješčak. Ten ho totiž obvinil z velezrady v rozporu s tehdejšími zákony. Jeřábkův trest měl být totiž výstrahou, a tak o jeho exemplárním potrestání rozhodlo ještě před jednáním soudu přímo politbyro ÚV KSČ za účasti tehdejšího prezidenta Antonína Zápotockého. Komunistická justice příkaz strany splnila a Jeřábek byl v prosinci 1953 popraven. Pješčak navrhl trest smrti a sám vyhotovil obžalobu, což potvrdily odborné znalecké posudky.
15	….smutné, velice smutné, že ano. Okopíroval a upravil z iDnes Dalibor S.